První krůčky v Zakarpatí
Už na gymnáziu jsem velmi tíhla k plánování různých cest, jen nám tak nějak ty naše plány křížili rodičové naši drazí...a tak o mnoho let později jsem se zase setkala se svou kamarádkou ze střední Miluškou a připomněly jsme si ty plány, jak vylezeme na Hoverlu a řekly jsme si, tak proč né teď?
Nutno říci, že Miluš už tuto oblast párkrát navštívila a celkově jsme byli skupinka pěti dospělých a z toho tři doktorky. No řekněte, člověk se musí cícit bezpečně, i kdy míří na Ukrajinu :-)
Díky těm předešlým zkušenostem jsem se tentokrát víceméně vezla a velitelkou skupiny byla Miluška, která zařídila vše potřebé od noclehy, výměnu peněz u veksláka nebo potřebné potraviny, či "žranice" v Četnické stanici.
Nástup na přímou linku Praha-Rachov (Zakarpatí) (Regabus) byl v mém případě v Olomouci a se spolucestujícími jsem se seznámili hned jak ke mě přistoupili v Brně. Obsadili jsem všecky volné sedačky, ať se po cestě alespoň trochu vyspíme a jelo se. Cílová stanice Rachov (Ukrajina) v 9:30 ráno.
Jě něco kolem půl sedmé ráno a my zíráme na malé městečko, kde máme vystoupit...ta cesta trvala opravdu o několik hodin méně...a pak že je Ukrajina zaostalá :-)Rachov. Je třeba vyměnit peníze, vyřešit dopravu dále do Jasiňe, odkud plánujeme výstup na Hoverlu a vzhledem k tomu, jak málo je hodin, dáme si nejdříve kávičku v již otevřené restauraci. O pár hodin později sedíme vystupujeme z autobusu, nakládáme na záda naše přeplněné krosny a vyrážíme vzhůru do kopce - první cíl a náš dnešní nocleh polonina pod vrcholem Kykul. Prošli jsme vesnicí, stoupali do kopců, nalezli bývalé salaše a dokonce jsem objevili zastrčené ohniště mezi stromy, kde jsme roztáhli stany a strávili svou první noc na Zakarpatské ukrajině. Jsem vážně tady :-)
Den druhý na Zakrpatí - den pokoření Hoverly. Vydatně jsme posnídali a s velkým nadšením vyrazili do kopce...jen jsme chtěli ten Kykul raději obejít, takže jsme vyrazili mírně do údolí, ž eto nastoupáme o kus dál, vždyť přesně víme, kde ta Hoverla je...narazili jsme na polorozbořenou salaš u asfaltové cesty a to bylo to pravé místo začít stoupat...ještě jsme trochu poškádlili hnízdo včel, na které někdo z nás šlápnul (kupodivu i doktoři mají alergie na včely kolikrát...). Cesta byla čím dál prudší, kamenitější, skalkovitější, člověk se prakticky plazil a jen doufal, že to přežije...taky jsme pomalu ztáceli přehled, kde jsme, čas neúprosně běžel a my věděli, že nejlepší bude zavelet ústup. Zaslechli jsme nějaký vůz a rozhodli se vydat
Nedě po zvuku, vždyť nás to musí dovést na cestu...po šesti hodinách útrpné cesty jsme se v podvečer zjevili u stejné salaše, kolem které jsme ráno procházeli :-) Naštěstí nedaleko byla označena Turbádza a my už mysleli jen na postel, sprchu, teplo a světlo...a zítra, zítra tu Hoverlu už jistě pokoříme :-)
Mapa - 3. den - Konečně HoverlaVzbudili jsme se do deštivého dne, ale vybaveni kvalitními pláštěnkami jsme se vrhli do zakusování kilometrů. Dnes jdeme po turistické značce, tak to musíme trefit. Kvalita cest není nejlepší, sklon je opravdu veliký, ale když za několik hodin vystoupáte až do více než dvou tisíc metrů a zdoláte nejvyšší horu Ukrajiny, tak už vám nevadí vůbec nic.
Radost člověku nemůže zkazit ani vědění, že Ukrajinci si klidně dojedou až na vrchol svými "jeepy" a slaví tam klidne Silvestra, že se všude povaluje hromada střepů a pamětní kámen a kříž zdobí sprejerské značky ...prostě my jsme to zvládli sami :-) Jo a taky bylo tak špatné počasí, že jsme viděli přibližně na dva metry před sebe. Pár povinných fotografií a pokračujeme dále, dnes rozbalíme stany pod vrcholem Pietroše, kde později za stmívání dorážíme, nalézáme místo s ohništěm, rozděláváme stany a ohniště a vzhledem k trvalému dešti rychle povečeříme a rychle do spacáčkůČtvrtého rána se probouzíme za prosvítajícího slunce mezi mraky a ihned se těšíme na výstup na Pietroš a na krásnou procházku poloninami s cílem v nedohlednu, takže plánujeme ještě jedno přespání v horách. Jenže trasa nám tak krásně ubíhala, že jsme po šesté stanuli před penzionem v Kvasech a bylo rozhodnuto, že budeme jistě zase spát v peřinách. V restauraci ten večer slavili místní Den požárníků a rozhodli se slavit i s námi...není nad to vyzkoušet si nějaké ty tanečky a snahy o pobavení se s místními :-) Nedá se to všechno zkráceně vypovědět, musí se to prostě zažít...a začalo zase pršet a předesílám, že pršelo po zbytek naší cesty po Zakarpatí...
Další den byl ve znamení cestování místními linkami až do Koločavy...přibližně 130 km jsme zvládli za jeden celý den...celkově jsme strávili asi šest hodin v autobuse, zažili spoustu zábavy s místními, muži nabízeli tomu jednomu našemu kořalku přímo z lahve v autobuse, ženy se zajímaly odkud jsme a kam jedeme, řidič se zajímal, kolik jsme mu ochotni za cestu zaplatit...my se modlili, ať tu divokou jízdu po neskutečných cestách přežijeme...ale dojeli jsme a rovnou jsme zamířili do známe Četnické stanice v Koločavě, kde se psaly dějiny rukou Ivana Olbrachta... Nebylo o čem přemýšlet, zaplatili jsme si ubytování rovnou na dvě noci, domluvili si stravu a jen tak odpočívali, procházeli se, navštívili jsme místní skanzen a muzeum Nikoly Šuhaje, pokecali jsme s velvyslancem ČR na Ukrajině (velmi milý a šikovný muž, který se k nám ihned hlásil, když zaslechl češtinu), poznali jsme pár jiných cestovatelů, kterí se také ubytovali ve stanici...ale celkově jsme již delší výlet vzhledem k trvalému dešti nepodnikli.
Po krásném týdnu na Ukrajině přišel den loučení, pan domácí nám domluvil odvoz až do Užhorodu na autobus, neboť tam někdo z rodiny mířil a rád si na nás vydělá pár těch euro za odvoz. Za pár hodin jsme vystupovali u autobusouvého nádraží v Užhorodu, Miluška šla vyřídit jízdenky, které se zprvu zdály nedostupné, neboť paní u přepážky tvrdila, že žádný autobus dnes do Česka neodjíždí...ale Miluš trvala na svém a dostala nás až domů :-)
Prožili jsme toho po cestě tolik, ještě tolik věcí bych o téhle cestě chtěla napsat, ale čtenář by byl spoustou informací znaven a podívejte se raději na fotogalerii a udělejte si obrázek o naší cestě sami...a nebo ještě lépe, vezměte batoh na záda, kupte jízdenku do Rachova a vylezte na Hoverlu sami třeba...věřte mi, že to stojí opravdu za to :-)